José Sanchez del Rio

http://www.magnificat.sk/2012/11/tv-pre-vacsiu-slavu-boj-mexickych-katolikov-za-svoju-vieru/

Chtěla bych vás seznámit  s příběhem chlapce, který patří k mým nejoblíbenějším svatým. Možná je to pro jeho odvahu. Možná pro jeho lásku k Pánu Ježíši. Nevím, ale určitě se nenechte připravit o možnost poznat jeho krátký pozemský život. Kéž bychom mohli poznat i jeho život na věčnosti.

José se narodil 28. března 1913 (loni na Zelený čtvrtek tomu bylo 100 let) ve státě Michoacán v Mexiku. Měl dva starší bratry a mladší sestřičku. Jeho otec choval mimo jiné i koně, a José je měl od malička velmi rád. Uměl na nich dobře jezdit a starat se o ně. Narodil se bohužel v době, kdy vypukla mexická revoluce, a proto se často stávalo, že při hrách se svými kamarády nacházeli těla mrtvých federálních vojáků, ale také nevinné zavražděné vesničany.

V roce 1926 vypuklo povstání Cristeros. Josého bratři se rozhodli, že nastoupí do vojska, a on chtěl ihned bojovat taky. Jeho maminka mu to samozřejmě nedovolila - vždyť mu bylo teprve třináct, ale nevzdal se a snažil se rodiče přesvědčit. Říkal jim, že nikdy nebylo tak snadné dosáhnout nebe jako teď. Matka se tedy nechala přesvědčit, ale pod podmínkou, že jeho přání schválí generál, ke kterému měla být žádost odeslána. Jak předpokládala, Josého přání bylo zamítnuto. Chlapec však ve své snaze neustal a pokusil se generála přesvědčit. To se mu  nakonec podařilo. Bojovat ale samozřejmě nemohl, byl proto najat, aby čistil zbraně, vařil vojákům, staral se o koně a vykonával podobné činnosti, které snadno zvládal. Se svým příchodem přinesl do tábora mnoho radosti, úsměvu, pohody a odvahy. Vojáci si ho velmi oblíbili; pro jeho mladý věk a statečnost mu přezdívali Tarsicius. Společně se každý večer modili růženec.

José se často ocital v nebezpečných situacích, pokaždé se mu ale podařilo vyváznout. Až jednou, 6. února 1928, takové štěstí neměl. Nepřátelé měli zrovna velikou  přesilu, Cristeros proto byli přinuceni ustoupit. Některým vojákům se podařilo uprchnout. José se svým koněm už už odjížděl, když viděl, jak generálovi jejich vojska zastřelili koně. Ani na chvíli nezaváhal, ze svého vlastního koně seskočil a nabídl ho generálovi se slovy: "Kdyby zabili vás, chyběl byste. Já tolik scházet nebudu." Za generálem se zaprášilo. José zůstal na pospas nepřátelům a jejich krutosti a nenávisti.

Ještě téhož večera napsal do vězení v Cotije dopis matce:

Moje drahá maminko, v dnešní bitvě jsem byl zajat. Myslím si, maminko, že brzy půjdu na smrt, ale to nevadí. Odevzdej se do vůle Boží; umírám velice spokojen, neboť až do konce setrvám ve vůli Boží.
Netrap se nad mou smrtí, neboť mně to působí bolest; spíše řekni oběma mým bratrům, ať následují příkladu svého nejmladšího bratra, a ty plň vůli Boží. Buď statečná a společně s otcem mi dejte své požehnání. Pozdravuj ode mě naposledy všechny a přijmi nakonec láskyplné pozdravy od Tvého syna, který tě tolik miluje a přál by si Tě, dříve než zemře, vidět.
José Snachez del Rio.

Hned příští den byli José a jeho spoluvězeň Lazar převezeni do farního kostela, používaného jako dočasné vězení. Odtud bylo často slyšet chlapcův zpěv, zvlášť pak píseň "Do nebe, do nebe, do nebe chci jít!". Vypadalo to, že se José vůbec smrti nebojí, naopak, jakoby se těšil!

Jeden ze státních příslušníků se pokoušel dva mladíky přesvědčit, aby přestoupili na jejich stranu a zachránili si tak život. José mu ale oponoval, že by si ve skutečnosti život nezachránil, ale zkazil, a že nikdy nepřijme. Proto byl odsouzen k trestu smrti. Lazara se pokusili oběsit, ale ten Božím vedením vyváznul ve zdraví.

10. února večer, asi v šest hodin, měli vojáci odvést chlapce na popraviště. Aby mu jeho příchod ještě ztížili, odřezali mu kůži z chodidel a nutili ho chodit sem a tam. José naříkal bolestí, ale nevzdal se. Tímto způsobem se dobelhal až na hřbitov. Postavil se rovnou ke hrobu, aby prý usnadnil hrobníkům práci. Jeho rodiče vše sledovali. V půl deváte nařídil generál Josého zabít. S nabídkami o zradu neustali vojáci ani teď. Neuspěli. Vrhli se na bezbraného chlapce jako vosy a bodali noži do všech částí těla. Při hrozných bolestech vykřikoval José neustále "Viva Christo Rey!" a "Viva Santa Maria Guadalupe!" Jeho statečnost jen rostla. Poslední ránu mu dal sám generál, který Josého zastřelil. Výkřiky utichly. Ozýval se jen pláč rodičů a lidí, kterí se přišli na popravu podívat.

Vojáci si mysleli, že smrtí Josého Sanchéze zničí. Jak se ale mýlili! Jeho smrt způsobila, že je dnes známý po celém světě a jeho jméno bude žít na věky, tady i na věčnosti. Jak je asi teď šťastný, když se může kdykoliv procházet po boku našeho Pána?